Zahrádka na okenním parapetu není žádnou výhrou. Sklidil jsem už téměř deset úrod řeřichy a cibulky. Ředkvičce a salátu však něco chybí. Jakoby potřebovali cítit, že noc se ode dne liší nejen tmou, ale také poklesem teploty. Začal jsem proto přivolávat jaro.
Zahrádka na okenním parapetu není žádnou výhrou. Sklidil jsem už téměř deset úrod řeřichy as mladou cibulkou vypěstovanou ze sazečky to také vůbec není špatné. Ředkvičce a salátu však něco chybí. Jakoby potřebovali cítit, že noc se ode dne liší nejen tmou, ale také poklesem teploty. Začal jsem proto přivolávat jaro.
Ve verandě se oteplilo, teplota se drží nad pěti stupni a tak jsem svou minizahrádku přestěhoval z vytopeného pokoje na nové místo. Nejprve na několik hodin denně, později i na celou noc. Zdá se, že změna rostlinkám prospěla a postupně si začínají navykat na nový rytmus a zrychlují růst. Spolu s nimi i já. Do cesty mi skočila nečekaná výzva. Jaro je třeba přivolat i na zahrádce.
Rozbahněná země přibarvená popelem nevypadá vůbec lákavě a na zahrádku se podobá pouze s řádnou dávkou fantazie. Při každém slunečném dni se však stále intenzivněji loučí s promrznutím a tak jsem se rozhodl, že přilákám jaro tak, jak to dělají ostatní. Vyrobím si pařeniště. A to ne jediné, ale hned čtyři. Ze skleněných tabulí, které mi daroval jeden ze sousedů a ze starých desek, které už řádně poznačil zub času. Pod horami je léto přece jen kratší a tak je využiji nejen na jaře, ale i na podzim.
Ukázalo se, že pařeniště nejsou jen čtyři desky zbité do rámu, na které stačí položit sklo. S levýma rukama jsem strávil tři večery při osazování skleněné tabule do rámu z latí, do kterých jsem musel vyrobit půldrážku. Bojoval jsem s vyztužením rámu, lepením na silikon a přizpůsobováním rozměrů tak, aby vše zapasovalo do sebe. Včera ráno jsem však úspěšně dotáhl snahu do konce. První pařeniště je na světě.
Mám rád přírodní materiály. Obzvlášť dřevo. Staré desky nového pařeniště, na kterých se místy začínaly objevovat znaky hub, však asi nepatří k blízkosti zeleniny. A to ani v případě, že ji mají chránit. Vzpomněl jsem si na pomocníka, který mě už mnohokrát překvapil svojí všestranností. Ano, jedná se o hašené vápno, které prodávají v pytlích s nápisem „vápenný hydrát“. Natíral jsem jím již betonové sloupy stodoly, zídky, zavlhlé stěny kamenné stáje, sklep, ba i zanedbanou fasádu domu. Tentokrát jsem ho použil k malování pařeniště. Vápno půdě neuškodí a já si budu jistý, že mě dřevo během sezóny nezklame. Tedy pouze tehdy, pokud se neoloupe.
Pařeniště je venku a já se snažím teploměrem vysledovat jeho přínos. Uvažuji o poprášení překypřené země prachem z dřevěného uhlí a možná i nad zasetím semínek ředkvičky, salátu a špenátu. Jsem příliš horlivý, nebo už máte i vy za sebou první výsevy?
